Každé jídlo má svůj příběh

U babičky na Moravě stál v rohu zahrady strom, ze kterého se nic nejedlo. Každý říjen na něm dozrálo pár desítek žlutých plodů, velkých jako

Nasavrky, druhá půlka října. Na svahu nad zámkem stojí sad, který by tu podle všech pravidel neměl být: devadesát sedm kaštanovníků jedlých, stromu ze Středomoří,

Dačice, zima 1841. Juliana Radová stojí v kuchyni nad homolí cukru, kuželem tvrdým jako kámen, vysokým půl metru, a seká z ní kleštěmi kousky do

Reykjavík, přístavní tržnice, únorové odpoledne. Na papírovém tácku leží tři bílé kostičky velikosti kostky cukru, každá napichnutá na párátku. Poutník si jednu dá do pusy

Prosincové ráno, mínus pět, dvůr u strýce na Horácku. Poutníkovi je osm a drží smaltovaný lavor, do kterého teče horká tmavá krev. Strýc do ní

Druhého listopadu, hodinu před setměním. Poutník stojí na vesnickém hřbitově někde na Vysočině, kolem něj svítí stovky červených svíček, voní chryzantémy a vosk, a v

Úterý, půl sedmé večer. V troubě bublá pekáč, ve kterém jsou těstoviny, brokolice a sýr, a Poutník se dívá sklem na něco, co mělo být

Nairobi, čtvrt na jednu. V plechové kibandě u silnice sedí řidič matatu nad talířem, na kterém leží bílá hrouda velikosti pěsti, hromádka dušené kapusty a