Každé jídlo má svůj příběh

Reykjavík, přístavní tržnice, únorové odpoledne. Na papírovém tácku leží tři bílé kostičky velikosti kostky cukru, každá napichnutá na párátku. Poutník si jednu dá do pusy

Prosincové ráno, mínus pět, dvůr u strýce na Horácku. Poutníkovi je osm a drží smaltovaný lavor, do kterého teče horká tmavá krev. Strýc do ní

Druhého listopadu, hodinu před setměním. Poutník stojí na vesnickém hřbitově někde na Vysočině, kolem něj svítí stovky červených svíček, voní chryzantémy a vosk, a v

Úterý, půl sedmé večer. V troubě bublá pekáč, ve kterém jsou těstoviny, brokolice a sýr, a Poutník se dívá sklem na něco, co mělo být

Nairobi, čtvrt na jednu. V plechové kibandě u silnice sedí řidič matatu nad talířem, na kterém leží bílá hrouda velikosti pěsti, hromádka dušené kapusty a

Vinobraní, rovnodennost, hrušky, které na stromě nedozrají, a posvícení, které Češi slaví dvakrát. Velký průvodce druhou polovinou září — co se děje na vinici, ve sklepě a na návsi, plus tři recepty.

Houba není rostlina ani zvíře a to, co nosíme z lesa, není celý organismus. Velký průvodce tím, co houba je, jak vzniká, proč jsou některé druhy jedovaté — a kdo si na „nejedlých“ pochutnává.

Když dnes zaplatíte v bistru sto dvacet korun za skleničku kimchi nebo „fermentované zeleniny s probiotiky“, kupujete si přesně to, co leželo v kamenném hrnci